Cestováním se člověku otvírá mnoho pohledů nejen do vnějšího světa, ale také je konfrontován se sebou samým a to v situacích, které by v běžném denním životě nenastaly. Je vytržen z ohrádky stereotypu a jistot a vržen do víru událostí přítomného okamžiku a nucen poslouchat hlas svého vnitřního já. Řekl bych, že právě v těchto okamžicích se stáváme opravdu lidmi, opravdu prožíváme život. V okamžicích, kdy nás vnější okolnosti donutí přestat myslet, plánovat, organizovat … a začínáme vnímat pouze to, co je. Teprve s novým poznáním, zdolanou nejistotou a prostým bytím a přijímáním se člověku otvírá cesta do svého nitra a tím i ke štěstí. Štěstí je totiž dělat co miluješ a milovat co děláš.
